Již od začátku sezóny se mi nedařilo výsledkově navázat na veleúspěšnou loňskou sezónu, což mi na sebevědomí moc nepřidávalo, spíše mě to dost svazovalo. Stále jsem se nemohl dostat do staré dobré závodní pohody, kterou jsem znal z dřívějška. Po neúspěšné nominaci do seniorské reprezentace jsme se s trenérem (Honza Busta) rozhodli k zásadnímu kroku. Změnit loď za stabilnější model, který by mému stylu seděl víc. Navíc jsem na podobném typu jezdil loni. Jediný problém byl v tom, že loď jsem dostal 2 týdny před mistrovstvím světa. Když jsem to říkal některým lidem, tak si ťukali na čelo a tvrdili, že je to moc riskantní, že si nezvyknu, atd. Ano, bylo to riskantní, ale s Honzou jsme věděli, že se mi této lodi pojede výrazně lépe a šance na výsledek budou větší.
Loď mi přišla, "zasednul" jsem ji, trénink již v místě konání MS šel podle plánu, na vodě jsem cítil jistotu a důležité seběvědomí do závodu,..... až do té doby, než se mi při jedné kombinaci podařilo loď dost blbě zlomit. Zničehonic. Ihned jsem ukončil trénink a koukal na zničenou loď. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Pak za mnou přišel šéftrenér reprezentace U23 Jířa Prskavec st. a ujistil mě, že loď půjde spravit tak, aby se na ní dalo závodit. Nakonec jsem vynechal pouze jeden trénink a pak už jsem opět jel na opravené lodi, ale prostě tohle Vám před vrcholem sezóny nepřidá.
Po 4. místě v týmech, což vzhledem k naší síle stále považujeme za velký neúspěch a lehce spravené chuti v kvalifikaci konečně přišel na řadu Den D. Před semifinále jsem byl strašně nervózní a stejně tak vypadala moje jízda. Křečovitá, příliš hlídaná, ale vybojovaná! A stačila na postup do finále, což byl cíl pro tento šampionát a to se povedlo. Před finále ze mě spadlo úplně všechno! Chtěl jsem si jízdu pouze užít a to se mi povedlo od prvního do poseldního záběru. Když jsem dojel do cíle a viděl u svého jména nejrychlejší čas dne, vůbec jsem nepřemýšlel o medaili, jen jsem měl radost, jak jsem si tu jízdu užil.
Následné čekaní v cíli bylo nejdelší v mém životě. Ale kluci jeden po druhém kazili a když nakonec poslední závodník dojel těsně na 2. místě, mohl jsem začít slavit. No slavit, já vůbec nevěděl, co se děje, ... neuvědomoval jsem si, co se právě stalo. Asi ani teď si to neuvědomuju, pořád se necítím jako mistr světa. Ale ten pocit snad jednou přijde;-)
Samozřejmě díky mým sponzorům, kteří mě podporují již dlouhou dobu!
Díky Vám všem!:-)
