Ladinia Trail: Jak jsem v Dolomitech zdolala vrchol Plose

Když jsem minulý rok ochutnala, jaké to je běhat v pořádným horách, tak po italském Livignu a rakouském Grossglockneru přišel italský Brixen. Zajímavý závod, který byl rozdělený na tři trasy. Já si vybrala dlouhou 28 kilometrů s převýšením 1800 metrů.

Když jsem uviděla profil tratě, bylo mi jasné, že to bude pěkná makačka – celý byl totiž téměř pořád do kopce. Den předem jsme si vyzvedli startovní čísla a dozvěděli se, že hůlky jsou zakázané. Cože? Do prudkých kopců jsem na ně zvyklá – krásně odlehčí nohám i zádům a kdykoliv je to potřeba, člověk se do nich zapře.

Mé obavy byly před startem veliké – závod měl i několik časových brán. Stihnu to? Vybavená běžeckou vestou s pitím, bundou – to kdyby byla zima a pršelo nebo moc foukalo a také jídlem – energetickými tyčinkami, jsem odstartovala. Začátek šel krásně – vedl po rovince v lese, okolo řeky a tůněk, trasa byla krytá před prudkým sluncem stromy.

Bylo však obrovské horko a tak jsem myslela na to, že musím pravidelně pít a hlavně pravidelně dodávat tělu energii v podobě cukrů. Na zátěžových testech mi totiž vyšlo, že moje tělo funguje na cukrech a ty, pokud mi dojdou, tak je zle. Jsem unavená a nemám sílu dál běžet. Poctivě jsem sledovala, abych co půl hodiny snědla půlku tyčinky. Nejlépe mi fungují Voltage bez kofeinu a pak jsem si velmi rychle zvykla na novinku – ovocné tyčinky Fruit Energy. Mají lahodnou ovocnou chuť a i se dobře přímo při závodě jí.

Trasa pak začala stoupat. Vedla mezi horskými staveními a začaly se otevírat také nádherné horské výhledy. Stále bylo na co koukat a tak jsem ani nemyslela na to, že nemám své oblíbené hůlky. I když cesty vedly stále do kopce, cestičky byly upravené, tak nebylo tolik potřeba koukat pod nohy. Pozor jsem si dávala na stezkách, které traverzovaly přes kopce a také při přebězích přes horské potoky. Byla to nádhera.

Stále jsem doplňovala energii a na občerstvovacích stanicích si vždy do batohy také načerpala vodu, abych jí měla dostatek. Měla jsem za sebou 24 kilometrů, jenže to jsem netušila, že to nejhorší mě právě čeká – prudké stoupání na vrchol. Byla jsem jako stroj. Chytila jsem se dvou italských závodnic přede mnou a ty mi pomyslně pomáhaly. Byla to makačka. Ruce jsem zapřela do stehen a makala jako stroj. Jedna noha, druhá noha…najednou jsem viděla cíl a tam Michala. Doběhl svůj maraton přede mnou a fandil mi. Do cíle jsme doběhli spolu ruku v ruce a oba jsme byli dojatí. Je až k nevíře, co tělo všechno dokáže, když má i ten správný Nutrend „pohon“.

Text: Soňa, Running2.cz