Proč trénovat kopce

Kdysi jsem kopce neměla ráda. Když mne poprvé můj manžel vytáhnul na opravdový trail a měla jsem zdolat vysoký kopec, pěkně si vyslechnul to, jak jsem nadávala. Neuměla jsem to a trápila se, dolů z kopce jsem se bála. Jenže pak jsme byli v přírodě víc a víc a já si začala zvykat. Naučila jsem se toto:

 

Správný styl
Když běžím do kopce, nakloním tělo směrem k němu a zkrátím krok. Našlapuji spíše na přední stranu chodidla a pomáhám si rukama. Když ruce pracují, vynášejí lépe tělo do kopečka.

Nahoru nemusím běžet
Kopec je fyzicky náročný. Pokud bych vyběhla hned první, moje energie by se vyčerpala a já už bych pak dál nemohla. Takže hodně strmé kopce rychle chodím. Sice mě na závodech jiní předbíhají, ale já jim to zase natřu při seběhu a také na konci závodu ještě můžu běžet zatím co oni už jdou.  

Plus třicet procent
Na běhání do kopce se mi líbí, že si k tréninku můžu přidat přibližně 30% vzdálenosti, než kdybych běžela po rovince. A to je prostě fajn a za tu námahu to stojí.

Kochám se
Kopce patří k přírodě a tu já mám moc ráda. Vypnu tady hlavu, odpočinu si psychicky a cítím se tu spokojeně. A taky vím, že po každém kopečku přijde seběh nebo rovinka, kde si odpočinu a klidně se pak pro energii zakousnu i do nějaké tyčinky. Nejvíce mi teď pomáhá Voltage.