Jak jsem zdolala Grossglockner

Nepodcenit přípravu

Michal si vybral trasu 75 km s převýšením 4000 metrů, já jsem byla trochu střídmější. Moje trasa měla 30 km a převýšení bylo 1000 metrů. Měsíc předem jsme začali spát v hypoxickém stanu, který nás měl připravit na běh ve vysoké nadmořské výšce. Taky jsme si nechali udělat zátěžové testy, kde se ukázalo, že moje tělo výborně spaluje cukry, ale ne tuky.

Cukr na trati

V laboratoři mi tedy doporučili, že abych tak náročný závod fyzicky zvládla, musím každou hodinu sníst 30 gramů cukrů. Vyzkoušela jsem si to na dlouhém výběhu tři týdny před závodem – každou půl hodinu jsem snědla kousek tyčinky Just Fruit nebo tyčinky Voltage. Bez problémů jsem tak i s kopcema zaběhla 25 km a nebyla jsem unavená.

Na startu

Stojím u jezer Weisse See a koukám se na tu nádheru. Startujeme z hráze. Michal běžel už o tři hodiny dříve. Mám na sobě vestu, ve které je povinná výbava, zásoba tyčinek, voda a přichycené hůlky. Běžíme. Krajina je krásná, terén jsou velké balvany. Musím dávat pozor, kam šlapu, hůlky mi pomáhají. Už bych si něco měla zobnout, ale za mnou je had plný běžců a cesta je z kopce, špatně by se tu jedlo. Jsem schopná jíst i při běhu, ale tady musím být ostražitá.

Na trati

Přichází stoupání do kopce a konečně uždibuji půlku tyčinky. Mám je v bočních kapsách vesty, takže je mám hned při ruce. Energii se vrací. Vím, že teď si musím dávat pozor a jíst opravdu každou půl hodinu. Krajina je nádherná. Běžíme okolo jezer, mezi horami. Nejvíce mi však dává zabrat seběh z kopce, který pokrývá ještě vrstva starého sněhu. Mokré krystalky kloužou a je těžké se udržet. Několikrát padám, ale naštěstí do měkkého.

Je velké horko, dochází mi voda. Jak mi radil Michal, naber si vodu v horách klidně kdekoliv, kde teče. Dávám si a je tak lahodná – chladná a výtečná. Skvělé osvěžení. Nejtěžších 15 km je za mnou, pak už si vychutnávám přírodu. Potkávám běžce Standu, kterému docházejí síly a tak mu nabízím tabletu Carbonex. Chvíli běžíme spolu a pak se odpojuji, jsem rychlejší. Do cíle dobíhám s jiným Čechem – Danem. Vzájemně jsme se vyhecovali do cíle a zvládli jsme to. Jsem tu! Zvládla jsem to. Bylo to náročné a bylo to krásné. Energie nedošla. Měla jsem dost cukrů a dokonce jsem si po trati i pochutnala.

A co nás čeká příště? Tyto závody jsou návykové. Už se něco rýsuje na říjen!

Text: Soňa, Running.cz

Foto: GGUT